Raven - Let me help you

1. března 2015 v 12:21 | ҎsƴcҺoʇic Ħuƞʇ |  Single and thoughts (Psychotic)
Nevím, co k tomu napsat... snad jen to, že čtení mých povídek musí být zbytečně plýtvání časem... Každopádně další díl tohoto... myslím, že bych mohla vymyslet jiný název a možná udělat k tomu obrázek. A taky myslím, že v dalších částech už by mohl být nějaký trochu lepší děj... No nic...
your violethead Psychotic



Po celém domě se vzduchem linuly melancholické tóny kytar, bas a bubnů společně s výrazným zpěvem patřícím Robertu Smithovi ze skupiny The Cure a odnášely s sebou mé myšlenky na současnost. Zároveň mě přenášeli zpátky do minulosti.
Stejně jak hrála písnička za písničkou, stejně tak, jak jsem pokaždé vyměnila po skončení alba jedno CD za druhé, přicházely vzpomínky.

On candy stripe legs the spiderman comes
Softly through the shadow of the evening sun

Normálně mi poslouchání hudby pomáhalo… ať už to byli The Cure, Nirvana, Marilyn Manson, The Offspring nebo něco novějšího. Ale Nirvana a The Cure mi nejvíce připomínaly dětství a… šťastné období.

Stealing past the windows of the blissfully dead
Looking for the victim shivering in bed

Avšak tentokrát to vzpomínání bolelo. S Mattem jsme vždycky poslouchali tyto kapely.

Searching out fear in the gathering gloom
and suddenly a movement in the corner of the room!

"Jenže Matt tu není a tys tu zůstala sama." Zamumlala jsem sama pro sebe. Už mám těch ztrát za celý život dost… Jsem samotářka, vždycky jsem jí byla, ale ztrácet takhle někoho… bolí.
Už toho všeho mám po krk… Ztrácím lidi, které mám ráda, zatímco lidi, se kterými se nesnáším, se mi můžou dál vysmívat do ksichtu.

And there is nothing I can do When I realize with fright
That the spiderman is having me for dinner tonight!

V hlavě mi to znělo pořád do kola. Lullaby. Tuhle jsme poslouchali často… Když jsem byla malá tak mě možná i trošku děsila, ale vždycky jsem tuhle písničku měla ráda…
Zaťala jsem pěst a praštila do podlahy tak silně, že jsem mohla být jen ráda, že jsem minula CD a jejich krabičky rozházené kolem mě po zemi. Sklonila jsem hlavu a vlasy mi spadaly přes obličej. Promnula jsem si obličej.
"Heh…"
Koutky úst se mi zacukaly. Jako kdybych do nich dostala tik, který nepřestával ani, když už jsem se usmívala, jak nejvíc to osobě jako jsem já, šlo. Usmívala jsem se s obličejem stále schovaným pod vlasy. K úsměvu se pomalu přidávalo chichotání a to nakonec přešlo v hysterický hlasitý smích.
Nemohla jsem přestat. Měla jsem strašnou chuť se smát. Vysmívala jsem se sama sobě.
Trošku jsem zklidnila a zvedla se z podlahy, vypla jsem rádio. Vyšla jsem z domu a hned poté, co jsem dům zamkla, jsem se rozutíkala nocí do lesa.


Když jsem doběhla k jezeru, konečně jsem zastavila. Až teď jsem zaregistrovala slzy, co se mi pomalu valily z očí.
Zvláštní.
Tolik toho ve mně ještě nikdy nebylo. Tolik vzteku, smutku, osamělosti, bezradnosti, nespravedlnosti, sebe nenávisti… Tak moc se mi chtělo brečet, řvát a také se dál vysmívat sobě samotné… Všeho bylo moc.
Mou hlavou lítaly myšlenky rychlostí blesku. A nebyla to jedna myšlenka za druhou. Bylo jich tam tolik najednou… jako hmyz… Opravdu byly tak rychlé a v takovém nezměrném množství, že jsem jim nedokázala věnovat pozornost ani při vysoké snaze.
Je jich čím dál víc. Jsou pořád rychlejší. Bolí to…
A bylo ještě hůř, když se postupně přidávaly hlasy. Nesrozumitelné, šeptající hlasy. Teď už jsem si vážně myslela, že mi ta hlava praskne. Pevně jsem sevřela oční víčka a prosila, ať to přestane. Myšlenky zklidnily, ale hlasy přetrvávaly… Chvíli jsem ještě vydržela a pak - zmlkly, jako když utne!
Ticho…konečně.
Z náhlého bezdůvodného popudu jsem vyšla vpřed. Přímo k jezeru. Dívala jsem se před sebe na led pokrývající hladinu. Nevypadal moc silně…
S pohledem upřeným kupředu jsem opatrně slezla po metrovým svahu dokud jsem kanadami nedošlápla na led. Pár kroků a pod nohama se objevovaly malinké bílé prasklinky. Nezastavilo mě to. Opatrnou chůzí jsem pokračovala jen kousíček dál. Prasklinky byly větší.
…Uprostřed bude led bezpečnější… prolítlo mi hlavou.
Ta myšlenka teď byla v mé hlavě jediná. Ozvěnou mě víc pobízela jít doprostřed zamrzlého jezera.
Uprostřed bude led bezpečnější. Běž tam! Znělo to jasněji. Následovalo několikanásobné postupně slábnoucí zopakování… ozvěna.
Opakovalo se to pořád a pořád a já nejistě udělala další dva kroky. Ještě jsem nebyla daleko od břehu.
Běž tam!
Sebevědomější a taky ráznější krok v těžkých kanadách. Začalo se pode mnou ozývat praskání, ale já ho ignorovala a už jsem chtěla vykročit dál…
"Hej!"
Ten varovný výkřik mnou projel a probudil mě. Hned na to jsem opět zaslechla praskání. Až teď mi to došlo. Najednou mi to připadalo tak zpomalené, ale přece jen jakoby na záchranu bylo pozdě. Zatřásla jsem se a instinktivně zavřela oči a čekala, až mě pohltí chladná voda bez možnosti úniku.
Znenadání něčí ruka pevně popadla mé rameno. Slyšela jsem jen rachot ledu, stisk povolil a pocítila jsem chlad.
Ale byl to jiný chlad než ten, tiše vyčkávající pod zamrzlou hladinou.
Otevřela jsem oči.
Já… Ležela jsem ve sněhu a kousek ode mě někdo další. Zvedla jsem se do sedu a otočila k jezeru, kde byl nepravidelný otvor odhalující vodu pod ledem na místě, na kterém jsem před chvílí stála. Odtud její barva vypadala jako černý onyx. Kolem otvoru byly další praskliny.
"Jsi v pořádku?" ozval se starostlivý hlas. Otočila jsem se směrem k tomu hlasu. Byl mi povědomý… Až teď když jsem ho viděla, byla jsem si stoprocentně jistá. Černé trošičku delší vlasy, piercingy ve spodním rtu, modré oči lemované linkami, všechny ty rysy v obličeji. Byl celkem malý, ale zároveň vyšší než já. A doopravdy to byl ten kluk, kterého jsem tehdy potkala kousek odtud.
Přikývla jsem a rukou rychle utřela všechny slzy. "Díky za záchranu…" špitla jsem.
Zvedl se ze země se slovy: "Není zač"
Nevěděla jsem, co říct, co udělat, dokonce co si myslet. Ani jsem netušila, proč jsem tam na jezero šla…
Náhle mě přepadla obrovská úzkost. Všechno se mi to promítlo v hlavě jako film. Začalo to vzpomínkou na Matta, že už tady není… a pokračovalo do minulosti. Obličeje všech, co mi ublížily. Obličeje všech, které jsem měla ráda a ztratila je. A bylo toho víc. Všechno špatné a smutné se mi zpětně vracelo. Všechno to bylo zpátky v několika vteřinách. Bylo to součástí časované bomby, která měla dnes vybuchnout.
Vždycky jsem se přes všechno přenesla docela rychle, ale tentokrát ztráta někoho pro mě tak důležitého… a taky posledního… Tohle už bylo moc. Navíc… to on mi vždycky pomohl všechno trápení překonat. A teď tady není. Ta úzkost mě svírala, až drtila. Z očí se mi valily další slzy.
Jen jsem klečela ve studeném sněhu a třásla se jak zimou, tak všemi emocemi. Nezadržitelně jsem brečela a skoro nemohla dýchat.
"Ale vidím, že až tak v pořádku nejsi." Poznamenal.
"Nezvládnu to… Nic už nezvládnu" zamumlala jsem spíš jen tak pro sebe. Připadala jsem si tak slabá…
"Zvládneš" zašeptal. Jen jeho hlas mě tak dokázal uklidnit… Pomalu jsem přestávala vzlykat. Klekl si ke mně a zadíval se mi do očí. Po chvíli zase vstal. Svlékl si kabát a přehodil jej přes má ramena. Pak se na mě povzbudivě usmál a vztáhl ke mě ruku. "Dovol mi pomoct ti."
Ze začátku nejistě jsem pevně uchopila jeho ruku a on mi pomohl zvednout se ze sněhu.
Hlavou mi problesklo, že ho vlastně neznám. Ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu vím, že mu můžu věřit.
"Ricky jméno mé." Blýskl dalším úsměvem. "Otázkou teď je, mám ti říkat tvým pravým jménem nebo jménem, co jsi mi minule prozradila?"
On zná mé pravé jméno nebo je mu jen jasné, že se nejmenuju Raven?
Zamyslela jsem se. "Tím druhým" oplatila jsem mu úsměv.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 huanthepsychic huanthepsychic | Web | 1. března 2015 v 15:51 | Reagovat

Páni to je síla.. Začíná se mi to čím dál tím víc líbit! Úplně jak kdyby jsi to psala z vlastních zkušeností.. A věřím tomu že asi něco ano. :-)

2 Psychotic Hunt Psychotic Hunt | Web | 1. března 2015 v 18:19 | Reagovat

[1]: Vážně moc děkuju :) A máš pravdu, někdy tam toho je víc někdy méně a jindy jen... dalo by se říct "metafory"  takže... jop...

3 $αтαη's υηι¢σяη $αтαη's υηι¢σяη | Web | 1. března 2015 v 22:26 | Reagovat

Já říkala, že se mi ta povídka líbí!!
A už ze začátku jsem věděla, že to bude Rickando...ehm...Ricky...:P

Nedokážu to vysvětlit, ale jedna část z tohohle dílu se mi nedávno přihodila...

4 ChemicalZombie ChemicalZombie | 1. března 2015 v 22:49 | Reagovat

To je fakt dobrý, skvělý, baví mě to!!!

5 Psychotic Hunt Psychotic Hunt | Web | 2. března 2015 v 19:57 | Reagovat

[3]: No jo to asi bylo jasný... to je u mě vždycky jasný... On je mi z BVB, MIW, MCR a ze všeho asi tak nejbližší, což se špatně vysvětluje, to je fuk. A rozhodně díky

[4]: To jsem ráda, děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Don't be afraid of clowns.
They are not a psychopaths.
They don't laught when they kill you.
It's only mask.