Prophesy our way - 44

25. prosince 2014 v 18:24 | Kiɭɭiƞg Ħaƿƿƴƞeƨƨ & ҎsƴcҺoʇic Ħuƞʇ |  Prophesy our way
Hehe no tak tady máte předposlední díl... Muhehe... Vyjadřovat se k tomuto dílu nebudu, však si to přečtete.
Heh a doufám, že jste si užili nebo aspoň přežili Vánoce :P Já musím přežít ještě zítřek :P Možná se i pochlubím s některými dárečky...
Takže já jsem s Vánoci spokojená, dárečků hodně a HLAVNĚ ta "rodinná" nálada se trochu spravila a zase jsme dělali 24. kraviny jako dřív. Upřímě se bojím, že zítra se to zas pokazí... děda má v oblibě dávat trochu (hooodně) víc najevo jak je "nešťastný", že jsem stylově a chováním po taťkovi... No nic...
So, díl si užijte, snad se bude líbit



KILLJOYS - GERARD
Seděli jsme na zemi. Andy mě pevně objímal v náručí jako by mě nikdy nechtěl pustit.
Nevím, jak dlouho jsme jen tak seděli v objetí, ale mohlo by to trvat klidně věčnost.
Trošku jsem se mu vymanil z pevného stisku a letmo jsem ho políbil. Zadíval se mi do očí. Ach, ty jeho oči. Hypnotizovaly mě. Čím déle jsem do nich hleděl, tím jsem se propadal hlouběji a hlouběji do té pronikavé modré. Přitáhl si mě blíž a dlouze spojil naše rty. Po nějaké chvíli jsem nemohl dýchat a on taky ne. Zase jsme rty oddělili a lapali po dechu.
Opět si mě strhl do náruče. Opřel jsem mu hlavu o rameno a rukou jsem přejížděl po jeho potetované ruce obtočené kolem mého pasu. Nemluvili jsme, ani jsme nemuseli. Všechno bylo úžasné.
Pomalu mi ztěžkla víčka. Zavřel jsem oči a vnímal Andyho pravidelné oddychování, jak se mu zdvihala hruď. Slyšel jsem tlukot jeho srdce. Únava ze všech těch dnů v cele na mě doléhala, skoro jsem spal. Za chvíli jsem usnul úplně.
"Gee" zaslechl jsem jakoby z dálky. "Gee, no tak." Hlas se začal přibližovat, už jsem rozeznal, komu patří.
Rozespale jsem zamručel a pomalu otevřel oči. Setkal jsem se s Andyho pohledem. Sladký výhled hned po ránu. Vlasy měl lehce rozcuchané.
Vstal jsem. Hned jsem zjistil, že ležím v Andyho posteli. Deka na zemi trochu opodál mi prozradila vše. "Nemusel ses vzdát své postele kvůli mně."
Zasmál se. "To jsem tě měl nechat na zemi?"
"Ne. Ale tys nemusel spát na zemi." Mrkl jsem na něj. Sedl si vedle mě a políbil mě. Polibek jsem mu oplatil. "Kolik vůbec je?" zeptal jsem se.
"Hm... Prospal jsi celý den"
"Aha..." Rozhlédl jsem se po stanu a až teď jsem si všiml příšeří, které zde vládlo. "Co budem dělat?" Nic mě nenapadalo. Teda až na jednu věc a to být celý den v jeho náruči a nerušeně se líbat.
Andy jenom pokrčil rameny, přitáhl si mě blíž a zase mě políbil. Pevně jsem ho chytil za boky a polibky mu vracel. Zase jsem potřeboval dýchat, nechtěl jsem se odtahovat, ale musel jsem.
Hlavu jsem mu položil na rameno a zhluboka se nadechoval. "To jsem až tak dechberoucí?" zeptal se pobaveným tónem. Kývnul jsem souhlasně hlavou a pevněji ho stiskl.
Chystal jsem se něco říct, ale něco mě přerušilo. Zrovna teď? Proč? …Zakručelo mi v břiše. Kousl jsem se do rtu a doufal, že to Andy neslyšel.
"Máš hlad?" zeptal se.
Takže nic. Vlastně celou dobu jsem nic nejedl. Přikývl jsem a odtáhl se od něj.
Vstal a šel asi pro nějaké jídlo, šel jsem za ním. Nechtěl jsem být sám. Andy šel popředu. Vlezl do nějakého stanu, počkal jsem venku. Za chvilku vylezl s miskou něčeho v ruce. Když mě viděl, usmál se a podal mi ji.
Byla plná něčeho… No ani nevím čeho, bylo mi to jedno, měl jsem to hned snězené. Andy se uchechtl. "No co?" Zasmál jsem se taky.
"To ti to tak chutnalo?" Utahoval si ze mě.
"Celou dobu jsem nic nejedl." obhajoval jsem se, on se jenom usmál, vzal mi misku a odnesl ji zpátky. Hned byl zpátky, objal mě a letmo políbil na tvař.
Vydali jsme se zpátky k jeho stanu. Zase jsme seděli na té zemi a zase jsem seděl v jeho náruči a zase jsme se líbali.

THE WILD ONES - ANDY
"Gerarde?" pokusil jsem se promluvit i přes to, že se jeho rty tiskly na mé.
Gerard se odtáhl. "Ano?" zeptal se.
Chtěl jsem mu zopakovat mé city k němu. Nadechl jsem se k odpovědi. Zarazil jsem se. Zamotala se mi hlava. Viděl jsem najednou rozmazaně.
Gerardův hlas, který volal mé jméno, jsem teď slyšel vzdáleně a oddaloval se ještě víc. Pak, když se mi zatmělo před očima, zanikl zvuk jeho hlasu úplně…

Otevřel jsem oči. Kolem mě byla tma. A ticho. Všudypřítomné hrobové ticho. Podle chladivého večerního vánku jsem poznal, že jsem někde venku. Několikrát jsem zamrkal. Mé oči si konečně přivykly tmě.
Rozeznal jsem obrysy velkých stanů a "příbytků". Jsem… já jsem v táboře.
Hlavou mi přelétla myšlenka. Co když to všechno byl sen? Jen jeden sen. Žádní Killjoys neexistují nebo jsme se s nimi aspoň nesetkali. Žádné boje. Žádné žaláře. Žádný… žádný Gerard. Zabolelo mě u srdce. Třeba… to všechno byl jen velice živý sen. A já se právě probudil. A když se vrátím zpátky do stanu, nebude tam nikdo. Bolest ještě narostla.
Chtěl jsem to zjistit. Udělal jsem krok směrem k mému stanu. Když jsem došlápl na nohu, věděl jsem, že není něco v pořádku. Sklonil jsem se ke kotníku. Kolem něj byl ovázaný šátek. Když jsem ho rozvázal, viděl jsem malou ránu. Spálené, hojící se maso.
Takže to nebyl sen. Pocítil jsem úlevu. Gerard existuje, a je tady. Hned všechna radost vymizela. Jestliže tamto je skutečnost…Byl jsem ve stanu s Gerardem. A teď jsem tady…
Přešel jsem k nejbližšímu stanu a dotkl se ho. Moje ruka projela skrz. No bezva. Vize. Nastražil jsem smysly. Tato vize musí mít nějaký význam. Uslyšel jsem kroky za mnou. Otočil jsem se. Tři postavy. Když se dostaly blíž, strnul jsem. Draculoidi. Raygun měli připravené v ruce a rozhodně kráčeli mezi stany. Všechny obešli a mířili k jednomu jedinému. K mému stanu. Ve kterém je Gerard.
Bože, to ne! A já nemohl nic dělat. Zase. Propadl jsem v beznaděj. Všechno se začalo rozmazávat a vířit. Na chvíli jsem viděl zase jen tmu.

"Andy!" Když jsem otevřel oči, tentokrát viděl jsem ustaraný výraz Gerarda, jak se nade mnou sklání a třese se mnou. "Andy! Andy!" Slyšel jsem ho, v jeho hlase se ozývala panika.
Pomalu jsem se posadil. Sakra. Měl jsem pocit, že jsem něco zapomněl. "Co se stalo?" zeptal jsem se.
Gerard mě rychle a pevně objal. "To bych se měl ptát já tebe! Bože, ty jsi mě vyděsil! Není ti nic?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 $αтαη's υηι¢σяη $αтαη's υηι¢σяη | Web | 25. prosince 2014 v 23:01 | Reagovat

Víte, jak strašně na hovno by bylo, kdyby se prostě probral a všechno byl jen sen? :D Možná by tam nějaké ty výhody byly, ale bylo by to naprd :D Já se tak lekla!! :D Nemůžu uvěřit, že to je vážně předposlední díl o.O Zabte mě!

2 Psychotic Hunt Psychotic Hunt | Web | 25. prosince 2014 v 23:07 | Reagovat

[1]: Hehe no jo... Ne, promiň, zabíjet tě nebudem hehe

3 Black Bullet Black Bullet | E-mail | Web | 26. prosince 2014 v 18:01 | Reagovat

Aaa už předposlední?? Já nechci aby to skončilo ale zase chci vědět jak to dopadne takže... iiiiiiii.
Ps: strašně se omlouvám že nekomentuju a pritom sama štvu s tím aby lidi komentovali nám, jsem líná :D ale všechno poctivě čtu, protože je to skvělý!

4 Psychotic Hunt Psychotic Hunt | Web | 26. prosince 2014 v 18:58 | Reagovat

[3]: Hehe, no jo.. nevadí... ale komentáře vždycky děsně potěší :D a děkujeme :3

5 Raven Raven | Web | 7. března 2015 v 17:46 | Reagovat

Teda... wau! boží povídka už se těším na ten poslední díl :3

6 Killing Happyness Killing Happyness | Web | 8. března 2015 v 15:51 | Reagovat

[5]: děkujem ...no poslední díl tady už dávno je :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Don't be afraid of clowns.
They are not a psychopaths.
They don't laught when they kill you.
It's only mask.