Prophesy our way - 43

23. prosince 2014 v 11:13 | Kiɭɭiƞg Ħaƿƿƴƞeƨƨ & ҎsƴcҺoʇic Ħuƞʇ |  Prophesy our way
Heh, už nevím co tady k tomu psát, tak prostě čtěte. Užijte si vánoce, tedy jestli to vůbec jde a zítra se těšte na náš dárek. A pokud to s Psychotic stihnem tak bude jestě lepší než jsme sami mysleli. Your Happyness


THE WILD ONES - ANDY
"Evie? Děje se něco?" zeptal jsem se, při snaze uklidnit své bušící srdce.
"Ne, já jen… jsi v pořádku?"
Otočil jsem se na Gerarda. "Já se s tím vším nějak vypořádám, co ty?" Zavrtěla hlavou.
"Chybí mi, a Jake." Zlomil se jí hlas.
"Ano, já vím, viděl jsem to." Chtěl jsem ji hlavně ušetřit toho utrpení při vyprávění. Se slzami v očích mě objala.
"To bude dobrý." mluvil jsem k ní konejšivě.
"Nebude. Jake se obětoval za mě. Zachránil mě. A ostatní jsou taky pryč." Vzlykala. Vypadalo to, jakoby Gerarda vzadu ignorovala nebo si ho ještě nevšimla.
"Jake k tobě vždycky cítil něco víc. Jsem si jistý, že umřel s pocitem klidu, že tě zachránil." V hlavě se mi znovu a znovu promítala Jakeova smrt. Udržel jsem slzy. Evie ještě chvilku vzlykala, pak ode mě ustoupila. Byl jsem si jistý, že ona ho taky nebrala jen jako přítele.
"Běž se vyspat, určitě jsi unavená. Všechno bude v pořádku." Přikývla a odešla. Otočil jsem se zpátky k Gerardovi.
Zíral do země. "Je to moje vina." zamumlal. Přistoupil jsem k němu blíž. "To my jsme ji tam uvěznili." "Přestaň se obviňovat." řekl jsem mu klidným hlasem. "Ty za to nemůžeš. A navíc všechno je to moje chyba. Nic z toho by se nestalo kdyby-" Zmlknul jsem a objal jsem ho. Všechny ty pocity uvnitř mě, které se pořád jen snažím udržet. Bylo toho na mě moc. Smutek, žal, samota...
Ne, nejsem sám, je tady Gerard. Ale i tak mě všechno ničilo. A potom tady bylo něco, co jsem ještě necítil a snažil jsem se ten pocit identifikovat už hodně dlouho. Byl ve mě už od prvního dne, kdy jsem viděl Gerarda. Tehdy byl hluboko ve mně pohřbený a já ho nedokázal vnímat. Byli z nás nepřátelé. Pak jsem si toho všiml víc, až jak jsme byli zavřeni v celách. A postupně ten pocit narůstal. Zamiloval jsem se do něj. Jen tak, bez vysvětlení.
A když mě políbil, zjistil jsem, že on je na tom stejně. Teď jsme se tady objímali a brečeli. V jeho náručí bych vydržel celou věčnost.
Po chvíli se ode mě odtáhl. "Promiň" zašeptal. "Musím ještě něco vyřídit." Dal se na odchod.
"Vrátíš se?" zeptal jsem se.
"Stále se může stát, že tady zabloudím, ale ano, vrátím se." Usmál se na mě. Taky jsem se usmál a sledoval, jak odchází.
Potichu jsem se přesunul k vchodu a ještě chvíli s hlavou vystrčenou ven, sledoval jeho vzdalující se pozadí. Vážně? Musel jsem se zasmát sám sobě. No a co? Zahnul do jednoho ze stanů. Chtěl jsem vědět, co měl v plánu, ale rozmyslel jsem si to.
Vyšel jsem ven ze stanu, ale vydal jsem se na úplně opačnou stranu. Občas jsem nakoukl do nějakého stanu a s falešnou nadějí očekával, že tam někoho uvidím. Většinou jsem však našel jenom opuštěný stan, nebo když se po dlouhé době poštěstilo, občas v něm někdo seděl. Nebyl to, ale nikdo z kluků, někdy to nebyl ani nikdo z The Wild Ones. Většinou jsem s někým prohodil pár slov a zase odešel.
Nikdo neměl náladu se bavit. Nedivil jsem se jim. Tábor jsem měl skoro celý prolezlý a jediný stan, do kterého jsem ještě nestrčil hlavu, byl ten, do kterého vlezl Gerard. Bojoval jsem s nutkáním tam vlézt nebo aspoň poslouchat. Nechtěl jsem ho nějak špehovat. A ani jsem nešpehoval, jenom musím podotknout, že tam bylo až na tiché hlasy naprosté ticho.
Zrychli, jsem tempo a zalezl zpátky do mého stanu. Zase jsem si sedl na zem a čekal. Pokaždé když se kolem stanu ozvaly kroky, jsem napjatě poslouchal a doufal, že je to Gerard.
Vzpomněl jsem si na to, jak pro nás přišli, jak tomu jednomu Gerard skočil kolem krku. Jako by se roky neviděli, jako kdyby…
Zastavil jsem svoje myšlenky. Vždyť mě líbal. Kdyby byl s ním, proč by mě líbal? Ozvaly se další kroky tentokrát už, ale směřovaly do stanu. Ihned to upoutalo mou pozornost, vyhnalo to všechny myšlenky z mojí hlavy. Pomalu jsem vzhlédl a snažil se rozpoznat osobu, která přicházela.
Co když to je Bl/ind? Nebo Stíny? Třeba ne, ale…jistota je jistota. Uchopil jsem pevně nůž připraven na vše. Ale asi jsem jen paranoidní. Někdo pomalu vstupoval do stanu a já sevřel nůž pevněji. Ze tmy se vynořila červená hlava.
"Uf" oddychl jsem si a položil nůž.
"Co sis myslel? Že jsem zombie nebo co?" Gerard se zasmál. Zavrtěl jsem hlavou. Gerard přistoupil a krátce mě políbil. Polibek jsem mu oplatil. Vypadal ustaraně.
"Děje se něco?" Zeptal jsem se nejistě. V hlavě jsem si přehrával odpovědi: 'Promiň, nemůžeme spolu být' nebo 'Omlouvám se já… mám někoho jiného' V hlavě se mi přehrával ten okamžik, jak se viděl s tím druhým Killjoyem. Ucítil jsem píchnutí u srdce. Co když-
"Ne. Teda spíš jo." přerušil proud mých myšlenek. Zamrazilo mě. A teď přichází ta chvíle, kdy to doopravdy řekne. Na vteřinku jsem pevně stiskl víčka k sobě, připraven na tu bolest u mého srdce, když to řekne.
"Frank… no, je totálně zdrcený a já..." Pohlédl jsem mu do očí. "Já se bojím."
"Čeho?" Neodpověděl. Místo toho mi řekl to, co mu ten Killjoy prozradil a dokonce mi řekl i jeho pravé jméno - Frank. Jinxx a on… Byli spolu, ale jen krátkou chvíli. A když nás šli zachránit, Franka málem zabili, ale Jinxx za něj položil svůj vlastní život. Vlastně mu umíral v náručí. Byl jsem tím dojatý. Jinxx… Byl jsem na něj hrdý, konečně se do někoho zamiloval, dokonce pro něj zemřel. Chudák Frank. Chudák Jinxx. Bylo mi líto, že už nemohou být spolu.
"Já…" Gerard se ke mně tiskl ještě víc. Zase jsme seděli na zemi. Rukou jsem mu prohraboval jeho červené vlasy. Vždycky jsem se chtěl dotknout jeho vlasů. "Bojím se, že by se nám to mohlo stát taky." řekl konečně. Pochopil jsem. Emoce ve mně vířily. Byl jsem šťastný, že mi neřekl to, co jsem čekal.

"Nestane." Dlouze jsem ho políbil. Ale i přes ten krásný polibek, jsem cítil, jak mi po zádech přejely malé jehličky mrazu, a v hlavě mi zněla Gerardova slova: 'Bojím se, že by se nám to mohlo stát taky.'
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 $αтαη's υηι¢σяη $αтαη's υηι¢σяη | Web | 23. prosince 2014 v 15:49 | Reagovat

JÁ...UŽ...NEVÍM...CO..MÁM...PSÁT...PROTOŽE...JE...TO...TAK..SUPER..AŽ..Z...TOHO..MŮŽU...POJÍT...

2 Psychotic Hunt Psychotic Hunt | Web | 24. prosince 2014 v 9:16 | Reagovat

Hehehe... děkujeme :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Don't be afraid of clowns.
They are not a psychopaths.
They don't laught when they kill you.
It's only mask.