Prophesy our way - 17

17. října 2014 v 21:17 | Killing Happyness & Psychotic Hunt |  Prophesy our way
Kon'nichiwa min'na
Ehm... tu japonštinu ignorujte...
So, je pátek takže i další díl POW. Teď se k tomuto dílu nebudu zase nějak vyjadřovat, protože prostě...


A taky se mi nic ani psát nechce xD
Okay, jinak...daly jsme tu takovou anketku, jestli máme začít přidávat 3x týdně... tak jestli chcete hlasujte. A ovšem komentáře potěší :)

Psychotic



KILLJOYS- GERARD
Tipnul jsem si. "Pony?" Mlčela. Pozvedl jsem obočí. Co jí je? Ztratila hlas? Má to být vtip? Nebaví se se mnou? "Pony?" Pořád nic. Pomalu jsem se otočil. "Hej, to se mnou nemlu-" zarazil jsem se.
Dívka, co stála za mnou, rozhodně nebyla Pony. Byla oblečena v černém. Bledý obličej jí lemovaly dlouhé černé vlasy. Nedokázal jsem přesně vyčíst, co má ve tváři. Odhodlání, ale pod ním jako by byl také strach. Zíral jsem na ni. Nevěděl jsem co je zač. Ani jak se tu dostala. Nevěděl jsem co říct tak jsem přistoupil blíž. Ona o krok couvla. 1
"Kdo jsi?" otázal jsem se konečně.
Měřila si mě pohledem. "Zeptala bych se na totéž, ale už to vím." dál ustupovala. Věnoval jsem jí zmatený pohled, a zase jsem se k ní přiblížil. Tentokrát neustoupila. Ruce měla za zády a něco v nich svírala. "Vrah!" vykřikla a sekla po mě kudlou. Než jsem si toho všiml, bylo pozdě. Ucítil jsem bolest a chytil jsem se za paži, ze které se řinula krev.
Na chvíli jsem si pomyslel, jaké je štěstí, že zrovna nemám svou oblíbenou modrou bundu. Za malé škrábnutí na té bundě bych zabíjel.
Opět po mě sekla dýkou, tentokrát jsem se vyhnul. Co teď? To se mám prát s holkou? Zatím jsem se jen vyhýbal všem ranám. Pak se mi podařilo vyrazit jí kudlu z ruky. Teď proti mně šla s holýma rukama. Na to, že byla holka, se uměla dobře porvat. Vyhýbal jsem se jejím pěstem, a zase jsem schytal ránu do nosu. Ne! Proč vždycky do nosu? Skoro jsem to vykřikl. Ale zlomený naštěstí nebyl. Už mě to štvalo. Nechtěl, jsme zmlátit holku, ale přece se nenechám já mlátit od ní. Další pěst. Zase do nosu. Uskočil jsem stranou.
"Sakra to si ze mě všichni děláte prdel, nebo co?! PROČ. VŽDYCKY. DO. NOSU?!" zanadával jsem, stále nebyl zlomený, ale přijde mi, že lidé neútočí na mě, ale na můj nos.
Přišla blíž a kopla mě do břicha. Mám toho tak akorát dost. Vstal jsem, vyhýbal jsem se útokům. Dostal jsem se blíž. Chytil jsem jí za paže a zakroutil ruce za zády. Chvíli sebou mlátila a kopala kolem sebe. Pak to vzdala. Pořád na mě řvala nadávky, a že jsem vrah. Obracel jsem oči v sloup. Ruce jsem jí stále pevně svíral za zády a odvedl jsem jí k nám domů.
Trošku jsem se cítil provinile, že jsem něco udělal holce, ale ona si začala! Navíc napadla můj nos! Řekl bych, že bude od těch The Wild Ones. Mohla by nám něco prozradit.
Cestou sama nadělala dost hluku, takže jsem nemusel někoho volat, každý minimálně vykoukl z okna, někteří dokonce vyběhli ven. Mezi nimi byl i Ray
"Zbláznil ses?" Křičel a sledoval, jak ji kroutím ruce za zády a tlačím ji k němu.
"Já za to nemůžu." Bránil jsem se, ale asi to tak nevypadalo. "Dělej, pomoz mi." křikl jsem na něj, věděl jsem, že ji už moc dlouho neudržím.
Ray ji chytil a stejně jako já ji skroutil ruce za zády ale jenom jednou rukou, v druhé držel Raygun, kterou ji mířil na spánek. Jak dramatické. Pomyslel jsem si sarkasticky.
Vzpomněl jsem si na svůj nos, pravá ruka mi automaticky vystřelila k nosu a já zkřivil obličej bolesti. Nebylo to ale kvůli nosu, esteticky byl v pořádku, bylo to mou paží. Celý rukáv byl nasáklý krví a ta mi v tenkých pramíncích stékala po celé délce paže. Druhou rukou jsem se snažil to nějak zaškrtit.
Mikey si toho všimnul "Obvaz! Rychle!" křičel a spěchal ke mně. Cestou někomu strhl šátek, ozvalo se jen nespokojené nadávání. On to neřešil, přitiskl mi ho na ránu a snažil se to nějak zastavit. Vlekl mě dovnitř a cestou stále tiskl šátek k mojí paži.
"Vždyť to nic není." protestoval jsem. Mikey neodpovídal. Posadil mě na židli, dal pryč šátek a strhl mi rukáv. "Mikey nevyváděj" ale on si stejně nedal říct.
"Vždyť je to na stehy, Gerarde!" Ne to není, nemůže být. Začínal jsem panikařit. Podíval jsem se na to. Měl pravdu, byla to dlouhá hluboká rána.
"Ne není" přesvědčoval jsem ho a možná i sebe.
"Ale je" hádal se semnou a bylo poznat, že ho to baví.
"Michaeli nedělej si ze mě prdel!" naštval jsem se.
"Nedělám, klidně, ať ti to řekne někdo jiný." škodolibě se usmál "Franku!" zavolal. Proč zrovna jeho? Frank přišel do místnosti
"Volal mě někdo?" zeptal se lhostejně. Mikey ukázal na mě.
"Zmlátila ho holka." Zasmál se a já ucítil, jak se mi červení vyplňují tváře. Musel tohle říkat?
Já ho jednou zabiju. Nebo až bude vhodná chvíle, dozvědí se všichni, jak se bál té kočky, co mu vlezla pod postel. Jak tehdy řval, že má pod postelí žlutookého démona a jak na něj zaútočil se svými ostrými drápy. A pak ráno zjistil, že to byla zatoulaná kočka.
"Je zraněnej, vypadá to na stehy" pokračoval Mikey. Frank pohlédl na mou paži. Kývl hlavou. Když jsem mu pohlédl do očí, viděl jsem v nich záblesk. Oči mu úplně jiskřily. Jiskřily mu jako maniakovi, psychopatickému vrahovi, vypadal nebezpečně.
"Takže to vypadá, že potřebujete… mě a mé kamarádíčky?" stále mu jiskřilo v očích. Lekl jsem se. Všechno bylo jasné. Ti jeho 'kamarádíčci', ničeho jsem se nebál víc. Mikey přikývl na souhlas. Koutky úst se mu cukaly. Šlo vidět, že se snaží jako vždy zadržet výbuch smíchu. Škodolibého smíchu.
Frank odešel. Pohyboval se, jakoby se skoro vznášel. Pak se vrátil s malým kufříkem v ruce. Oči doširoka otevřené, zorničky veliké, a stále jiskřily. Na tváři měl šílený úsměv, který jako by říkal 'Konečně, moji milášci, konečně po dlouhé době vás potřebujeme, mí přátelíčkové' Jako Gollum.
Vážně jsem se bál. Prosím tohle ne, raději zemřu, tohle prostě ne. Prosím. Pomozte mi někdo. Prosím, zachraňte mě! Frank se pomalu přibližoval. Už byl fakt blízko. Na sucho jsem polkl. Frank začal otevírat kufřík.
"Ne!" zakřičel jsem a skočil jsem do kouta pokoje, kde jsem se snažil schovat. Tiskl jsem se zády ke stěně, jako bych se měl do té zdi vsáknout jako voda do hadru. Co bych dal za to, abych mohl chodit skrze zdi. Hlavně teď.
Mikey se sotva držel, aby nepropukl v hysterický smích. Frank se stále tvářil jako maniak a vytáhl Ty Věci. Oknem do místnosti prosvítalo slunce a nyní jeho paprsky tančili na ostří velkých jehel. Když jsem to spatřil. Zamotala se mi hlava. Zatmívalo se mi před očima a poslední, co jsem viděl, byly ty jehly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Máme přidávat POW třikrát týdně?

ano
ne

Komentáře

1 Aydee666 Aydee666 | Web | 17. října 2014 v 22:13 | Reagovat

Omg..:D Chudák Gee...Dovedu si živě představit Frankův výraz. A já se bála, co jste mysleli tím "kamarádíčci"...taká úchylárna .D Nope...Pokračujte prosím!

2 Psychotic Hunt Psychotic Hunt | Web | 18. října 2014 v 0:20 | Reagovat

ti "kamarádíčci" nebyli myšleni nějak úchylně :D úchylárna... no to co píšeme teď... to teprv trošku bude xD

3 Aydee666 Aydee666 | Web | 18. října 2014 v 17:53 | Reagovat

[2]: jooooooo?? no to snad ne :D Tak teraz jsem fakt zvědavá!! Jen pište...muhehe

4 Killing Happyness Killing Happyness | Web | 19. října 2014 v 9:17 | Reagovat

Jooop xD ale na to si nějakou dobu počkáš... je to v jiné povídce a tu zatím nezveřejníme muchecheche

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Don't be afraid of clowns.
They are not a psychopaths.
They don't laught when they kill you.
It's only mask.